Ales i Irena Kubica
kamień Horka 15, Krasna Lipa
info@cottage.cz

Tłumaczenie

Mieszkanie & Wellness & Joga & Wynajem & Wyjazdy

Dvě vsi na vršku

Jestliže člověk neví, kde začít, je nejlepší poohlédnout se po tom, co má po ruce. Nejbližší okolí, které, pohříchu, dost často známe daleko méně než místa vzdálená stovky, ba tisíce kilometrů. A tak tedy vyjděme z penzionu a prozkoumejme Hely a Kamennou Horku, dvě vsi na vršku.
Je brzké mrazivé ráno v půli října. Slunce se ještě rozkošnicky vyvaluje v duchnách kdesi za obzorem. Není to tak dlouho, co se rozednilo. Jsme na pastvinách jen docela nesměle prorostlých remízky i stromy samotáři. Přezrálé rubíny čekají, až někdo zatřese kmínkem a nasbírá si jich plnou zástěru. Bývaly doby, kdy tu jabloně krášlily zahrady domů.
rok, tady, na náhorních lukách pod důstojnou Vlčí horou, bývala vesnice. HELY. No, přesněji řečeno Hölle, tedy Peklo. Zkomoleno na Helly, počeštěno na Hely. A aby to bylo ještě komplikovanější, místní raději používali název Nassendorf, neboť bylo nejspíše příjemnější žít v Mokré vsi, než v samotném pekle.
Na téhle stráni stávaly domy a v nich žili a pracovali lidé. V polovině 17. století v devíti usedlostech žili zemědělci, přadláci, běliči plátna. O dvě stě let později byla vesnice připojena ke Krásnému Bukuto už tu žilo bezmála dvě stě duší. Když se psala třicátá léta nemocného dvacátého století, bylo tu už čtyřiadvacet chalup. Pak se ale doba zlomila v pase a ti, jejichž rody tu žily po desítky generací, museli odejít. Zbyla syrová a olysalá prázdnota.
Přišla léta šedesátá a prázdné chátrající domy, o které nikdo z přistěhovalců nestál, byly strženy traktory a buldozery. Zbyla kulturní krajina, jednou provždy dotčená a formovaná člověkem. Ale bez lidí.
Slunce se protáhlo a oslnivě zívlo. Pak začalo, stejně jako jiné dny, kdy mu mračna nebrání v rozhledu, pomiliónté objevovat
pak kopce a kopečky blíž a blíž
a nakonec i dvojici lip pamětnic, kterými plazivá louka vrcholí.
Mezi kmeny tu stával už někdy od počátku 19. století Klingenbeckův kříž. Vysoký dřevěný kříž sytě červené barvy s malovanou siluetou Krista, Ježíšovým titulem a andělem s kalichem. Nechal ho postavit vrchnostenský myslivec Johann Georg Klingenbeck z doubické myslivny, do jehož revíru Hely spadaly. Proč? Inu, zažil tu svého druhu zázrak, když se mu právě tady, na Peschkeho poli, zahojila prostřelená noha. (Fotografii v dobrém úmyslu kradu z webu panu Vladimíru Krausovi a děkuju mu tímto za ni.)
Objekt své vděčnosti k Bohu doplnil tabulkou s nezvykle exaltovaným a poněkud nabubřelým textem. V češtině by to znělo nějak takhle: “Ó hořká smrti! Ó přísný soude! Ó pekelná muka! Ó světlo nebeské! Ó věčnosti! Kdo zvítězí sám nad sebou a zbožně žije, nehřeší!”
Ale co to? Tohle už přece není ten strohý kříž, který tu stával až do konce nultých let jedenadvacátého století! Někdy kolem roku 2010 totiž došlo k rekonstrukci původní podoby, takže dnes se nám tu opět duše zatetelí při pohledu na úchvatně malované plechové siluety postav. A k tomu ještě ochranný šestiúhelník pilířů spojených řetězem.
Mistrovské dílo, co říkáte? Však ho také vytvořil českolipský malíř Michal Janovský! To bylo ještě v dobách, kdy makal ve fabrice a malování pro něj bylo podvečerním koníčkem. Dnes je jedním z nejvyhledávanějších a nejvíce vystavujících současných českých výtvarníků, na jehož kurzy se stojí předlouhé fronty.
Tak ještě rozloučení s křížem, jenž stával na trase zbožného procesí, které každý šestý čtvrtek po Zeleném čtvrtku, totiž na svátek Nanebevzetí Páně, procházelo kolem, u kříže pokleklo, písně zazpívaloTo už je dávno. Tak dávno
Těžko se odtud odchází. Tak ještě pohled do údolí. Obraz mlžnatého rána. Antoine Watteau? nie, to jen genius loci starých Hel.
Jeden dům přeci jen zůstal. Ten nejjižněji položený, na dohled od Kamenné Horky. Jeden jediný. A před ním kříž. Neobvyklý a v téhle oblasti jedinečný kříž, respektive boží muka. Jsou sloupková, a taková jinde na Krásnolipsku nenajdete.
Nad čtyřmi výklenky vytesána jména čtyř evangelistů, jejich obrazy už ale hodně dlouho chybí. Richterův kříž. Podle toho, kdo jej nechal vztyčit. S velkou pravděpodobností to byl přísežný zahradník (dnes bychom asi řekli soudní znalec) Johann Christoph Richter, a udělal to už někdy v devadesátých letech 18. wiek. Ještě nedávno tu nakřivo skomírala jen kamenná část. Doba se ale přeci jen mění. Minulost už mnohým z nás není lhostejná.
Ještě pár kroků a budeme zpátky u výchozího bodu. Poslední ohlédnutí na někdejší Hely. Bane, ono nebude poslední. Úplně vás totiž slyším, jak říkátetam se musíme podívat. Podívejte! A projděte se po žluté značce ve stráni pod křížem. Budete míjet skrovné zbytky helských stavení. Máte-li co, smekněte. Na paměť těch, kteří tu prožili své životy.
Je pořád brzké ráno. My už jsme se ale přehoupli do Kamenné Horky. Krásnolipská kotlina je plná mlhy, kterou se slunce snaží propálit svým nekonečně silným halogenem. Kamenohorské louky hoří ledovým ohněm.
Pak kdosi ve vesmíru trhne oponou a na scénu vstupuje sluneční bohatýr v plné síle. Je ticho, i ptáci oněměli, neboť tu krásu nelze unést.
A slunce okamžitě rozkošnicky vyhledá a zlatě pohladí největší kamenohorskou usedlost, Köglerův dům. Koncem 18. století tu žil jistý Josef Kögler s rodinoupozor, ne ten přírodovědec a původce stejnojmenné naučné stezky, která vede jen pár desítek metrů odtud, jeho jmenovectakto hostinský, neboť v domě bývala po léta hospoda.
No, že vám nelžu! Dvůr slunovratu by se možná jmenovala dnes, kdyby byla bývala byla přežila válku.
Josef Kögler. Iniciály na sloupech kolem vrat doplněné optimistickým symbolem kotvy = obchodní úspěch, láska a naděje. Náš milý hostinský si v jisté době přibral i faktorství a prodával přízi, do kteréžto činnosti zasvětil i syna. Nás ale fascinuje něčím jiným, jakkoli už tu přes dvě stě let není. Nechal totiž před svým domem postavit nádherný a neobvyklý kříž. Köglerův kříž.
Jsou to dvojitá boží muka, s bohatou spletí akantů, rozet a volut, zlacených i štafírovaných. Právě ona zdvojenost je velmi neobvyklá, jakýkoli detail tu má stejný rub i líc, jeden pro potěchu kolemjdoucích, druhý pro pohled z domu. Na zdobných bočních držácích visívaly lampy. Na plechové kartuši mezi Kristem a Pannou Marií býval citát z Lukášova evangelia: Vater! Vergib ihnen, denn sie wissen nicht, was sie thun, tedy: Otče! Odpusť jim, neboť nevědí, co činí. Ach, jak případné do dnešních dnů.
Abyste viděli, že si nevymýšlím, zdehle pohled z druhé strany, od domu. Možná si teď někdo z vás řekne, ten Křivánek je chytrej jak rádio. Nejsem. Jen vím, kde hledat. Za většinu faktů v tomhle prvním Škapulíři vděčím Natálii Belisové a její knížce Putování po duchovním panství Krásnolipska. Tu a tam ještě někde je. Kupte si ji. Je báječná.
Rozlučme se s Köglerovým křížem pohledem těch, kteří tu chodívali v procesí a zbožně poklekali. Je krásný a moc takových v zemi české není, pakliže vůbec nějaký.
Kamenná Horka měla koncem 18. století třiadvacet domů. O sto let později tu v jedenapadesáti domech žily bezmála čtyři stovky lidí. Dnes? Dvacet. A přece je tu přes sezónu živo, neboť Kamenná Horka je dnes především oblast chalupářů. Jde tak trochu o živoucí skanzen podstávkových domů. Fotografie vám nenabídnu. Nechci narušovat soukromí majitelů, třeba by jim to nebylo milé. Zajděte si sem sami a uvidíte. A zastavte se na některé z vyhlídek. Třeba na téhle před vámi defilují pěkně popořadě tři nejvyšší hory Lužických hor, zleva: Luż, Pěnkavčí vrch a Jedlová

Z jiné budete mít Krásnou Lípu, k níž dnes Kamenná Horka patří, jako na dlani.
A nezapomeňte se zastavit v Lučním baru! Samoobslužný bar s kovárnou a galerií, místo klidu a relaxační prostor pro každého kolemjdoucího. Utopie, která funguje.
V deltě pod patou kříže na nás hledí beránek boží a nic nedejte na to, že ho kopí času připravilo o oči. On do nás stejně vidí.
Schindlerův kříž neminete. Zastaví vás a přiměje k zamyšlení. A není ani trochu podstatné, v co věříte a čím jste si jistí. To, čemu dnes trochu nepřípadně říkámesakrální památky”, dnešní době chybí. Poztráceli jsme rituály, nenosí se obřadnost, není čas na zamyšlení a zvolnění tempa. Někdo nám ukradl důležitou součást našich životů. Předkové to vidí a tu a tam nám podávají pomocnou ruku. Tak ji přijměme a na chvíli buďme jen sami sebou a vnímejme to, co je teď a tady. (Omlouvám se za nevyžádanou radu 🙂, ale byla vyslovena z hloubi duše.)
Kamenná Horka a její louky. Jedny z prvních luk Lužických hor. Pamatujte si, že nikde jinde nejsou tak nádherné louky, jako právě tady. A víte vy co? Pojďme se zout a jít chvíli ve stopách těch, kteří tu kdysi zelenou měnili na bílou, když kráčeli od plátna k plátnu s konví vody a prosili slunce, aby bělilo, co vyběleno býti má. Já se tady odpojím a ozvu se vám zase za čas s dalším Škapulířem. A díky, za tu společnou procházku, byla mámivá.

opublikowany: 21.10.2021  -  zaszufladkowany: Blog  -  Tagged: , ,