Ales und Irena Kubica
Kamenna Horka 15, Krasna Lipa
info@cottage.cz

Übersetzung

Unterkunft & Wellness & Yoga & Verleih & Ausflüge

Lerchenfeld

SKAPULIER, die ich für Bohemian Cottage schreibe, hat einen anderen, diesmal Urlaub, Fortsetzung. Wenn du Geschmack hast, darin fangen. Ich weiß nicht, falls es jemandem bewusst ist, was die Gründung der Tschechoslowakei im Sudetenland bedeutete. Glücklich für die tschechische Minderheit, für die deutsche Mehrheit Angst davor, was sein wird. Und doch ging das Leben weiter, die Felder arbeiteten weiter, Bier war noch an, dál hrčely stavy po sednicích. Třeba i v osadě, po které dnes už bezmála nezůstaly stopy. A tak mě napadlo, že druhý Škapulíř věnuju právě o výročním dnu zrození republiky československé místu, které je od Bohemian Cottage bezmála na dohled, každopádně na pohodlné dojití. Skřivánčímu Poli a aleji, která tam vede.

Za bývalou krásnolipskou nemocnicí, na vrcholu svažité ulice vedoucí z náměstí, začíná nejkrásnější a také nejdelší alej v celém Českém nizozemí.
Na téhle fotografii ze 30. let je dobře vidět alej v době svého dětstvísledujte dráhu – Kirche, nemocnice, a pak už dlouhé dvojřadí mladých javorů, jasanů, buků a lipa to jsem možná ještě některé stromodruhy opomněl. Obzoru dominuje Vlčí hora, ohlodaná těžbou po ničivé kalamitě bekyně mnišky v polovině dvacátých let.
Dnešní, daleko souměrnější, siluetu zase prohlodávají o poznání sofistikovanější těžní stroje po kalamitě kůrovcezdálky to ale zatím, naštěstí, není tak vidět.
Ona totiž tahle alej byla vysázena někdy na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století, jakkoli dost možná byla jen omlazením aleje daleko starší, vysázené už někdy za baroka. Málo se ví, že aleje jsou jedním z nepřeberného množství přínosů baroka jako nového pohledu na život, víru, umění i architekturu.
Tuhle spekulaci mění v pravděpodobný předpoklad třeba už jen dva barokní kříže, které v aleji potkáme. Z toho prvního zbyl jen kamenný sokl a kus kovaného železadost možná hák na zavěšení lucerny. Troufám si předpokládat, že tedy mohl být, alespoň původně, křížem kovaným.
Je datován rokem 1777, iniciály donátora čtu jako Z.F. Víc se mi dohledat nepodařilo, ale poptal jsem se u nejpovolanějších. Dozvím-li se od nich co bližšího, doplním.
Možná už trochu netrpělivě čekáte na doložení tvrzení, že jde o nejdelší alej Českého nizozemí. Ona je totiž přes dva kilometry dlouhá. Bývalaa dodnes jespojnicí Krásné Lípy a Starých Křečan, dříve tedy Schönlinde a Alt Ehrenbergu.
Je nádherná, je malebná, je útěšná. Jít alejí, to vždycky znamená jít k nějakému cíli a činit tak pod dohledem důstojných strážců, kteří povětšinou tiše šumí a shovívavě shlížejí na lidské pinožení a pachtění.
Jsou ale dny, kdy se vítr rozběsní. Klidné stromoví se promění v řadu divých mužů zběsile mávajících rukama, a to se potom člověče varuj jíti tudy. Stromy vztekle odhazují větve a některé se i v pase zlomí. Listí naplní vzduch a tráva se vyděšeně plazí po zemi. A přece je to krásné.
Nejspíše vás už napadlo, proč vás sem vedu ausgerechnet na podzim, na sklonku října. Není vhodnější doby pro chůzi alejí. Stromy, po celý rok v uniforměbuď šedohnědě kostnaté nebo všech odstínů zelené, projeví svou individualitu a každý rozverně oblékne jinak barevný šat a parádnicky vypínají své jen zvolna pelichající koruny. Nic není krásnějšího, než alej v říjnu.
Přešli jsme železnici a mezi vyplazenými loukami docházíme k místu, které má dodnes, jakkoli osiřelé, zvláštní a velmi silnou atmosféru. Lidé odtud odešli, genius loci zůstal.
A Bůh, tak trochu poťouchle ukryt v lipovém listí, zvídavě zkoumá každého příchozího, aby ho zvážil a sledal lehkým.
Jsme na rozcestí, které bývalo srdcem osady Neu Lerchenfeld, později Nový Lerchenfeld, ještě později Skřivánčí Pole.
Dávno před tím, než kdosi na zdejších lukách někdy v polovině 19. století postavil první dům, už na sklonku doby barokní, nechal na rozcestí cest ze Zahrad do Rumburka a ze Starých Křečan do Krásné Lípy jistý Wünsche postavit kříž. A nebyl to žádný chudý křížek, byl kovaný, opatřený plechovými siluetami postav – na vrcholu kříže Bůh Otec s holubicí, tedy Duchem svatým a pod Kristem pak lkající Panna Maria, zhroucená Máří Magdaléna a zdrcený Jan, kříž s žulovým soklem a oplotníkem, který dokonce v dávných dobách zepředu uzavírala kovaná branka
Jaká konkrétní pohnutka J.F. Wünsche k postavení kříže vedla, nevíme. Ani nápis nepomůže – „Děkujeme ti z celého srdce, ó Ježíši, nejdražší příteli, za smrtelnou bolest, myslel jsi to s námi tak dobře…“. Když pak kolem kříže vyrostla osada Neu Lerchenfeld, nechal hostinský Josef Liebsch v roce 1897 kříž obnovit.
Po vzniku republiky stálo v Neu Lerchenfeldu třináct domů, ke kterým pak ve třicátých letech přibyl ještě jeden. Do války tu žilo kolem pětašedesáti lidí. Byly tu dvě hospody (na fotografii je ta na rozcestí), zahradnictví. Dále se tu lidé živili jako zemědělci i řemeslníci – Wenzel Kraus tu ševcoval, několik dalších vyrábělo sparterie, to byly užitkové a okrasné věci ze dřeva a lýka, nebo také rohože, kabelky, košíčky z dřevěného drátu či kloboučky, které se splétaly z hoblinových proužků. Ještě jiní chodili za prací do okolí – do textilních fabrik v Krásné Lípě a Krásném Buku, do rumburských tkalcoven.

Tenhle dům stával také na rozcestí, naproti zmíněné hospodě, vedle něj bývalo utěšené zahradnictví Richarda Lorenze, manžela hostinské odnaproti. My jsme se tu ovšem ocitli v zimě, kdy mladý Friese Reinhold vytáhl lyže a jeho tatík vyšel před dům zkontrolovat, jaký má synek skluz.
Dones se tu říká „Na Skřivánku“ a lidé tudy rádi chodí. Málokdo si ale uvědomí, že už jen z počtu domů (14) je jasné, že nešlo jen o nahloučení stavení kolem rozcestí – domy pokračovaly po obou stranách cesty na Dymník a do Rumburka. Dnes je tu louka, na které (alespoň na povrchu) nezůstala po osídlení jediná stopa. Někde tady stávala i druhá hospoda, U Güllichů. Dá se obrátit čas? Tak schválněpojďme to zkusitPředstavme si, že se píše rok 1921. Vezměme za kliku a vejděme
Připozdilo se. Vdova Güllichová zula gumáky a vklouzla do střevíců. Dobytek byl obstarán, teď bylo třeba obsloužit hosty. Zvířata nejdřív, lidé pak, tak jí to vtloukal do hlavy otec i manžel. Teď už je hezkých pár let na všechno sama – na největší grunt v Lerchenfeldu i na hospodu. Tak kdopak je dneska žíznivý… Rössler s Birnbaumem už sedí u stolu v rohu, od okna na ni mává švec Kraus a u kamen posedává – „No, je to možný, tohleto?„ – říká si vdova Güllichová – účetní Hikisch? Ten přece, co byl rok dlouhý, chodil výhradně do druhé hospody, na rozcestí, ke křížku, do lokálu který vede Marie Lorenzová, no ano, žena Richarda Lorenze, co má hned naproti to velké zahradnictví… „Asi se chytli s Pietschmannem, to by jim bylo podobný. Tak on teď trucuje a najednou je mu moje pivo dobrý…“ Hostinská nasadila nejpřívětivější úsměv, jaký na své unavené tváři dokázala vyloudit. „Tak jak, Franz? Jak to šlape ve tkalcovně? Dlouho jsi tu nebyl…“ Franz Hikisch zvedne hlavu. „Děkuju za optání, Terezko. Dones mi pivo a něco k snědku, buď tak hodná. Jaký vlastně máš – od Lichtenštejnů z Rumburka?“ …“Já odjakživa krásnolipský. Kdybys tu byl častěji, tak bys to, Franz, věděl.
Čas se zas vzepjal jak bujný kůň a běží směrem, na který je zvyklý. Hospoda je pryč a s ní i všichni štamgasti. Liduprázdná krajina je usedavě krásná
Liduprázdná? Ale kdeže. Lidé tohle místo pořád milují. Jen tu už nežijí. Protínají ho. Proteplují. Nechávají po něm plout užaslé oči. A pak jdou. A zůstává jen dračí měsíc nad Jedlovou, ale i ten vítr brzy odnese jinam.
Zbude ticho. A slunce, které se pomalu proměňuje v mléčný opál, co už nemá sílu hřát. To už jsme se ale vrátili hezký kus cesty alejí, směrem ke Krásné Lípě. Abyste totiž rozuměli, Neu Lerchenfeld sahal až za železniční přejezd. Mimochodem, koleje z Krásné Lípy do Zahrad a Panského tu byly položeny už v roce 1902. Tady se rozkládal tak řečený Hillův lesík.
V Hillově lesíku, přesněji řečeno v Hillewäldchen, v jediné části Skřivánčího pole, kam byl zaveden elektrický proud, bývala léto co léto hasičská slavnost. Hasiči z Alt Ehrenbergu (dnes Staré Křečany) tu zbudovali posezení, bývaly tu boudy s občerstvením, Stuhl, stoly a především – taneční parket, neboť tanec býval hlavní náplní téhle oblíbené a hojně navštěvované akce. Slavilo se dva víkendy po sobě, v sobotu odpoledne a celou neděli. Pro hasiče z širokého okolí pak bývalo věcí takříkajíc cechovní cti, zúčastnit se téhle tradiční akce
Koncem léta se konávala další slavnostna úplně opačném konci Skřivánčího Pole, nedaleko rybníka, blíže k Alt Ehrenbergu, v místě, kde se říkalo Heiers Lade, což zní poněkud tajemně, ale já myslím, že šlo o nějaká Heierova lada, neboť němčina a čeština tu odjakživa tak trochu prorůstaly.
Tentokrát stáli za merendou starokřečanští turneři, tedy členové tělocvičného spolku, kteří podobně jako hasiči vystavěli taneční parket, stánky, hudební pavilón a po tři dny a tři večery – za svitu lampiónů a plynových lamp – se tančilo, zpívalo – a nejspíše i cvičilo. Pro děti tu byly houpačky a další hrátky a posledního večera oblohu nad Skřivánčím Polem rozzářil ohňostroj
I tohle místo má syrový půvab, tolik typický pro České nizozemí.
Je pomalu načase, vydat se zpátky. Od lerchenfeldského rybníka… 
který ve své mělké vodě ukrývá pamět místa a natrefíte-li tu před půlnocí víly, možná vám něco z ní zatančí.
Aleje bývaly v baroku cestami k Bohu. Dnes jsou to pohříchu jen spojnice bodu A a bodu B. Nedopusťme, aby tomu tak bylo. Cesta je vždycky mystérium.
A bývá podstatnější, než cíl. Naši předkové to dobře věděli, když vstupovali do labyrintů nebo kráčeli alejemicíl cesty se totiž může skrývat v kterémkoli jejím bodě. Stejně, jako je tomu v životě.
Jít alejí, to je jako vstupovat do snu. Kdo ale nemá chuť vrátit se a sen opustit, může si z pouti Skřivánčí alejí udělat nádherný okruh. Vyšedše z Krásné Lípy, může se dátNa Skřivánkudoprava a přes Dymník s rozhlednou se po modré vrátit do Šénlindy, anebo odbočit naopak doleva a přes Zahrady a Vlčí Horui Vlčí horu, míněn vrch s další rozhlednou, se po Köglerově naučné stezce vrátit přes Sněžnou do Lípy. Prašť jak bouchnivždycky je to zhruba dvanáct kilometrů. A krásy k neunesení. Tak hezkou procházkua příště zase u Škapulíře nashledanou.
VášRostislav Křivánek

Veröffentlicht auf: 13.11.2021  -  abgelegt unter: Blog  -  Stichwort: , ,